Rozhovor s Michalem Širůčkou (Reflex Team)

21.06.2013
Redaktor známého internetového magazínu Ronnie.cz a náš odborný spolupracovník Michal Richter, vyzpovídal podrobně svého kolegu Michala Širůčku (Reflex Team)

Text: Michal Richter

Michale, než přejdeme ke všemu, co souvisí s činkami, pověz nám něco o sobě. Kolik Ti je, kde ses narodil, co jsi vystudoval atd.?
 
Je mi 29 let a jsem celý život čistokrevný Pražák. Vystudoval jsem humanitně zaměřené gymnázium Josefa Škvoreckého. Po gymnáziu jsem chtěl jít na vysokou školu, ale okolnosti se sešly tak, že jsem si ještě udělal roční jazykový kurz zaměřený na angličtinu. Když už jsem mohl jít po kurzu na vysokou, začal jsem nakonec pracovat jako osobní trenér. Díky tomu jsem také plynule navázal na spolupráci s Ronnie.cz. Stále plánuji, že si ještě nějakou školu udělám, ale víš, jak to chodí. Je mi přece jen 29, a čím je člověk starší, tím je také línější.
 
Ty už si to zmínil, proto se Tě zeptám. Co Tě vedlo k tomu, stát se redaktorem u Ronnie.cz?
 
Já jsem dělal nejdříve moderátora na diskuzním fóru. Pak jsem začátkem roku 2008 oslovil redakci s nabídkou, že bych pro ně napsal článek (to ještě v rámci externí spolupráce). Tak jsem sepsal článek "Bear routine", který měl velkou odezvu. Na konci roku 2008 končil u Ronnie.cz redaktor Vít Štengl, takže si mě provozovatel těchto stránek, Martin Jebas, pozval do redakce s nabídkou, jestli bych nechtěl dělat redaktora na plný úvazek. Tuto nabídku jsem si musel promyslet, protože jsem tehdy ještě dělal ve fitku na baru a měl jsem již stálou klientelu, kterou jsem trénoval. Poté, co se mi podařilo za sebe sehnat náhradu, jsem nastoupil na konci ledna roku 2009 do redakce na plný úvazek.
 
A jsi spokojený?
 
Určitě. Dělám to, co mě baví. Práce je pestrá a určitě mě jen tak neomrzí.
 
Jaké byly Tvé začátky v posilovně? Proč ses rozhodl, vydat se cestou činek a potu? Také to byl ten často zmiňovaný důvod, že byl člověk v mládí hubený a slabý?
 
Tak nějak to určitě bylo. Ty začátky byly veselé. Já jsem začal cvičit někdy na základní škole, tuším v 8., nebo 9. třídě. Samozřejmě to cvičení nemělo se systematickým tréninkem nic společného. V té době jsem dělal ještě atletiku. Byl jsem vcelku nadaný na sprinty a skákal jsem i dálku. Jenže jsem byl prostě "špejle" (měl jsem 180 cm a vážil snad 55 kg). Když venku foukal silnější vítr, tak jsem raději ani nevycházel. (smích) Ta atletika mi docela šla, ale chtěl jsem být trochu větší a mít nějaké ty svaly. Ani přesně nevím, co mě k tomu vedlo nejvíce, zřejmě asi taková ta klasika, že se koukneš na pár filmů s Arnoldem Schwarzeneggrem a říkáš si: „Jo, dobrý, po měsíci by to takhle nějak mohlo vypadat.“ S touhle motivací jsem si pořídil plastové 1,5kg činky na aerobik. A tím započal každodenní "tvrdý" trénink v podobě asi 100 bicepsových zdvihů na každou ruku. Pak jsem dostal šílený nápad, že si vezmu do jedné ruky obě činky najednou a pojedu s nimi naráz třeba tři série po padesáti opakováních. Samozřejmě jsem si myslel, že teď to fakt poroste. (smích)
 
Do toho jsem si začal pořizovat tradiční časopisy, jako jsou Muscle&Fitness a Svět kulturistiky, a zjistil jsem, že jenom ten bicepsový zdvih stačit nebude. Koupil jsem si tedy ještě lavičku spolu s nakládacími činkami a začal jsem cvičit doma. V té době už to začalo mít nějakou tu podobu. K tomu jsem ještě dostal k Vánocům (v prváku na střední) posilovací věž, takže jsem měl takovou malou domácí posilovnu a zhruba rok a půl jsem cvičil doma. Už to mělo nějaký ten systém (cvičil jsem dokonce i nohy), ale nebylo to pořád nic, co by se mohlo nazvat kvalitním tréninkem. Na druhou stranu se mi ale povedlo cca 15 kg nabrat. Ve druháku jsem se tak dostal na nějakých 75 kg a poprvé jsem šel do posilovny. Tam už to začalo mít doopravdy nějaký smysl.
 
Takže od těch cca 17 let začal mít Tvůj trénink hlavu a patu?
 
Přesně tak.
 
Všichni fanoušci, kteří Tě sledují, vědí, že ses vydal na dráhu strongmana. Když vezmeme v potaz, co za "obludy" v tomto sportu soutěží, a že jsi také učebnicový příklad ektomorfa, kde se vzala v Tobě ta odvaha postavit se vedle nich?
 
To bylo tak. V mých 19 letech jsem ve fitku trénoval s Pavlem Drtinou (jestli si někdy tenhle rozhovor přečte, tak ho zdravím), který se tehdy připravoval na juniory v kulturistice. Napadlo mě, že bych taky tu kulturistiku mohl zkusit. O rok později jsem se seznámil s Petrem Kubečkou, který je takovou legendární postavou ze samotného počátku diskuzního fóra Ronnie.cz. S ním jsem se začal připravovat na závody do juniorské kategorie. Začal jsem tedy držet dietu. Ze 100 kg jsem měl po cca dvou měsících nějakých 90 kg. Svalů jsem sice na sobě moc neměl, ale vypadalo to docela kvalitně a začalo se to přibližovat k nějaké formě. Jenže jednoho krásného dne jsem se vzbudil a zjistil jsem, že mě to vlastně vůbec nebaví, protože v té dietě mi ubývala síla a já už nemohl zvedat takové váhy jako předtím. Takže jsem si tenkrát dal k snídani, myslím si, asi pět tatranek a litr mléka. A tím jsem jednou pro vždy ukončil moji kulturistickou kariéru. (smích)
 
V návaznosti na to jsem se začal věnovat silovému tréninku, protože mě vždycky bavilo mít na čince co nejvíce kotoučů, aby to nějak vypadalo. Zhruba v těch 21 letech jsem se začal připravovat na Mistrovství Čech v trojboji. Tehdy jsem měl výkony (s použitím dresu a benchového trika), myslím, 250 kg na dřep, 160 kg na bench-press a 270 kg mrtvý tah. Ačkoliv mě trojboj jako takový bavil, myslím ve smyslu tréninku, tak ta samotná soutěž mě moc nechytla. Asi rok nato jsem začal sledovat strongmany a docela se mi to zalíbilo. Nic moc jsem o tom nevěděl, ale věděl jsem, že u nás běží Československý pohár. Dostal jsem tehdy bláhový nápad, že se na něj začnu připravovat. Tak jsem trénoval a trénoval, ale bohužel, nebo možná naštěstí jsem se zranil.
 
Naštěstí?
 
Dá se říct, že naštěstí, protože kdybych v té době startoval na závodech tak připravený, jak jsem byl, tak bych možná dopadl ještě hůře. V té době se ještě nedělili závodníci na amatéry a profi, takže kdybych tam doopravdy vlezl, nedopadnul bych asi moc hezky.
 
Co to bylo za zranění? 
 
Zranil jsem si záda, a to docela vážně. V podstatě jsem přetížil vzpřimovače, jelikož jsem začal trénovat disciplíny, a to hlavně Atlasovy kameny, pneumatiku a kládu. Jenže tohle všechno zatěžuje spodní záda. Jednoho krásného dne jsem cvičil ve fitku mrtvé tahy. Dělal jsem asi třetí opakování s 250 kg. Při dotahu jsem na chvíli ty záda povolil, luplo mi v nich a já měl pak problém dojít domů. Celý rok jsem nemohl pořádně udělat dřep a mrtvý tah. V podstatě při jakémkoliv předklonu mě záda bolela tak, že mi skoro "vypínaly" nohy. Trvalo půl roku, než jsem se dostal na magnetickou rezonanci. Na té se sice nezjistilo nic tak zásadního (jen zúžené nervové kanálky, nějaké zvětšené vazy apod.), přesto mi neurolog na základě výsledků řekl, že už nikdy nebudu moct trénovat, ať si najdu nějaký jiný sport. Tak jsem mu řekl, že kvůli tomu jsem za ním nepřišel, ať mi radši řekne, co mám dělat, aby mě to přestalo bolet a mohl trénovat dál. Nemohl jsem to přece na základě jedné diagnózy tak snadno zabalit. Nakonec jsem se přes známé dostal do rehabilitačního centra Geri, kde si mě vzala na starost vynikající fyzioterapeutka Jindřiška Šobáňová (pokud si rozhovor přečte, tak ji také velmi zdravím), se kterou jsme diagnostikovali mé držení těla. Zjistila, že mám "nefunkční" střed těla, takže jsme na něm začali pracovat. Po třech měsících mě záda přestala bolet a za další tři měsíce jsem již startoval na první amatérské soutěži strongmanů. To bylo v roce 2008.Soutěž se konala v Praze v Radlicích a pořádal ji prezident ČNF IFSA, Dr. Georgis Patenidis. Skončil jsem sice asi čtvrtý od konce, ale důležité bylo, že jsem zvládnul zvedat těžké věci, převracet pneumatiku a nebolela mě u toho záda. Další rok jsem se začal připravovat již seriózněji a od té doby s určitými přestávkami závodím až doteď.
 
První soutěž si již zmínil. Mám dojem, že Tvá poslední soutěž byla v minulém roce v Teplicích, kde jsi skončil na šestém místě. Jak by si tuto soutěž zhodnotil, byl jsi se svým výkonem spokojený?
 
V Teplicích jsem startoval přesně rok poté, co jsem odložil berle, které jsem měl kvůli utržené Achillovce (dvakrát po sobě). Teplice byly vůbec nejtěžší amatérský závod, takže jsem šel do toho s tím, že když to zvládnu, tak to bude super. Ale i přesto jsem tu přípravu bral velmi vážně a chtěl jsem se umístit co nejvýše. Faktem je, že jsem si ve spoustě disciplín udělal osobák. Například soukolí jsem dostal nad hlavu, což se mi dva roky předtím ani nepodařilo. Na kufrech a na super yokeu jsem si také udělal osobáky. Disciplíny, které by mohly dopadnout podstatně lépe, byly koule a schody. Celkově jsem byl ale za ty výkony spokojený, protože kvůli zranění jsem byl ten předchozí rok pět měsíců úplně bez tréninku a další minimálně tři až čtyři měsíce jsem strávil rehabilitací. Přesto jsem svá osobní maxima posunul zase o něco výš.
 
Ovlivňuje Tě stále prodělané zranění Achillovky, ať už fyzicky, nebo psychicky?
 
Řekl bych, že fyzicky už ani ne, ačkoliv kdybych měl jít trénovat s těžkou pneumatikou, tak bych ještě radši použil kinesiotapy. Myslím si, že v 99 % případů je ta Achillovka už v pohodě. Z psychického hlediska můžu říct, že se určitě už nikdy nepřiblížím k 700kg pneumatice, u které se mi to stalo. U ní jsem zřejmě překročil své fyzické hranice, protože mám dost tenké šlachy a nejsem na tyhle váhy zrovna stavěný. Silově jsem se sice dokázal dostat na nějakou úroveň, ale tohle jsou ty limity, které bych zřejmě neměl pokoušet.
 
Stala se kvůli tomu pneumatika Tvoji obávanou disciplínou?
 
V podstatě jo. Většinu disciplín ta Achillovka v pořádku zvládne, ale kdybych viděl na soutěži super těžkou pneumatiku, tak bych ji raději obešel a dělal, že ji nevidím. (smích)
 
Ve strongmanech je často výhodou vyšší tělesná hmotnost. Ty, jak už jsem zmiňoval, jsi těžce přibírající typ. Jak tedy řešíš nutriční stránku své přípravy?
 
Já jsem od začátku zkoušel různé věci. Zkoušel jsem do sebe cpát hromadu kalorií (asi 5000 kcal denně) v jakékoliv formě, jenže po určité době člověk už to jídlo nemůže ani vidět. Přesto jsem se tímto způsobem dostal na nějakých 105 kg. Problém je, že já jsem typ, který musí do sebe dostat hodně kalorií, abych překonal tu svoji přirozenou hmotnost (ta by se mimochodem pohybovala tak kolem 80 kg, maximálně 90 kg).
 
Zhruba před rokem jsem se začal stravovat trochu jinak, než jak jsem se stravoval předchozí léta. Nedávno o tom byla veliká diskuze u článků od Adama Česlíka (mluví o sérii článků Mýtus o stravě na Ronnie.cz, pozn. red.). Jedná se o stravování s nižší frekvencí, se kterou jsem se dokázal dostat po mé dvouměsíční pauze z 95 kg zpět na 105 kg. Nedodržuji to stravování přesně tak, jak je popsáno v článku, ale momentálně jím každý den tak dvě až tři pevná jídla, která doplňuji suplementy. Tato dvě jídla jsou vícechodová, což znamená, že si dám například salát, pak maso s bramborem, k tomu volské oko (samozřejmě se nesnažím jíst dietně, takže zařazuji například i tatarku) a nakonec nějaký dezert, který třeba ještě zapiju džusem. Takové jídlo mi trvá i hodinu, než to celé sním, ale většinou si k tomu pustím nějaký film a je to pro mě takový relax. To největší jídlo dne u mě připadá na večeři, kterou si doma můžu v klidu připravit. Mým druhým největším jídlem je pak oběd, na který si dávám většinou opět maso, rýži, salát a také nějaký dezert, což je například bábovka nebo jogurt. Musím říct, že tenhle způsob stravování mi vyhovuje v tom, že celé jídlo trávím dlouho, takže mám takových pět hodin od jídla klid. Když mám například oběd v jednu odpoledne a trénink od pěti, tak vlastně od oběda až do nějakých sedmi večer nic nejím a vyhovuje mi to. Nepočítám samozřejmě do toho teď suplementy.
 
V souvislosti se suplementy se Tě musím zeptat. Ty jsi minulý rok navázal spolupráci s firmou Reflexnutrition (RN), která Tě zásobuje doplňky. Jak jsi s produkty RN spokojený a co Ty sám považuješ za vhodný suplementační základ?
 
Se spoluprací jsem byl doopravdy maximálně spokojený, protože firma RN mě zásobila obrovským množstvím doplňků na celou sezónu, takže jsem měl absolutně všechno, co jsem potřeboval. Dá se říct, že většina z nich se stala takovým základem pro moji suplementaci. Mezi mé standardně užívané doplňky se řadí The Edge, což je vynikající ionťák, který se mi osvědčil na mých dlouhých trénincích. Když mi někdo například řekne, že trénuje hodinu, tak si říkám fajn, ale já za hodinu zvládnu maximálně tak rozcvičení a strečink. Mně trénink trvá tak dvě až dvě a půl hodiny a někdy se to protáhne i na tři hodiny, protože člověk manipuluje s těžkými břemeny a mít v takovém tréninku minutové pauzy je absolutní nesmysl. The Edge mi umožňuje držet můj výkon v průběhu tréninku na stejné úrovni, kdežto bez suplementace mi ta energie dojde během hodiny a půl a ten trénink pak nestojí za nic. Takže to, co bych určitě doporučil, je doplnit energii jak před silovým tréninkem, tak i v průběhu tréninku a po tréninku.
 
Dále se mi osvědčil Growth Matrix, což je potréninková směs obsahující…
 
Od A až do Z? (smích)
 
(smích) Přesně, dá se říct, že od A až do Z, protože obsahuje hydrolyzovaný protein, kvalitní sacharidy, velké množství glutaminu, BCAA, kreatin, probiotika atd. Dalším doplňkem, který užívám, je One Stop Extreme. Ten dávám buď na snídani,nebo zhruba hodinu a půl před tréninkem. Dále užívám ještě Glutamin a Tribulus, ale to už spíše v závislosti na tom, v jaké fázi přípravy momentálně jsem a jak moc mám náročné tréninky.
 
Vraťme se ke strongmanům. Jaké úspěchy považuješ doposud za své největší?
 
Zatím se mi nepodařilo dostat se do první trojky, takže ty největší úspěchy jsou vždy kolem toho pátého a šestého místa. Určitě bych ale zmínil loňské Teplice. Tam si toho šestého místa hrozně cením, protože účast byla nabitá a absolvovali jsme těžké disciplíny. Navíc jsem tam byl, tuším, s Marianem Zvrtkem vůbec nejlehčí závodník (měl jsem kolem 108 kg, ostatní závodníci se pohybovali od 120 do 140 kg), ale neberu to v žádném případě jako výmluvu, spíše jako motivaci, která mě žene k tomu, abych se zlepšoval a mohl konkurovat o dost těžším závodníkům. Vždy se snažím zlepšovat v disciplínách, ve kterých mám dle výsledků ostatních rezervy. To znamená, že když je někdo schopný vyrazit třikrát 126kg soukolí a já to zvládnu jen jednou, tak vím, že musím přidat. Pokud někdo zvládne ujít se 150kg kufry čtyřicet metrů v kuse a já zvládnu pětadvacet metrů, tak jednoduše vím, že těch patnáct metrů musím natrénovat. Takže to beru spíše takhle. 
 
Na kterých soutěžích Tě letos fanoušci potkají?
 
Pokud bude i letos Honza Šalata pořádat zmíněné Teplice, tak chci na nich startovat, protože Honza je člověk, který mě naučil o strongmanech strašně moc a vždycky budu rád na jeho závodech soutěžit, ať už budou disciplíny jakkoliv náročné. Chtěl bych také startovat ve Šternberku a ve Volyni. Pokud to vyjde, rád bych se letos zúčastnil celkem třech strongmanských soutěží a jedné pohárovky v mrtvém tahu.
 
Jaké máš stanovené cíle ve strongmanech? Chtěl bys někdy závodit mezi profíky?
 
Co se týče profíků, tak jsem realista. Líbilo by se mi, kdybych se dostal stabilně mezi první trojku v amatérech a tam konkuroval těm nejlepším. Když se kouknu na lidi, co jsou v profi nejlepší (například Honza Šalata, Lukáš Svoboda, Čestmír Šíma, Pepa Mazáč atd.), tak ti jsou silově úplně někde jinde. Navíc tam ten 30 až 50kg váhový rozdíl hraje velikou roli. Mé cíle nejsou ani tak konkrétní umístění, jako spíše systematické zlepšování mých výkonů. Pokud budu dělat pokroky – rok od roku budu dřepovat s váhou o 10 kg vyšší, zatáhnu o 10 kg víc na mrtvém tahu a zvednu nad hlavu o 5 až 10 kg více - tak vím, že jsem na správné cestě a možná se mezi ty profíky dopracuji. Dalším cílem je nezranit se, protože dvě vážná zranění mi stačila, a kdyby mělo přijít třetí, tak bych to snad i zabalil. Je to sice zábava, ale zdraví má člověk jenom jedno.
 
Takže to můžeme shrnout na dva hlavní cíle: nezranit se a neustále se zlepšovat?
 
Přesně tak.
 
Jaké jsou Tvé oblíbené a neoblíbené disciplíny?
 
Já jsem byl vždycky spíše tahový typ, takže ty disciplíny, ve kterých se můžu měřit s těmi nejlepšími, jsou například mrtvý tah a Atlasovy kameny, u nichž mám výhodu dlouhých rukou. Docela mi jde i super yoke, který jsem vyloženě vydřel na trénincích s Honzou Šalatou a Čestmírem Šímou v Teplicích. Jedná se o jednu z nejtěžších disciplín kladoucí důraz na silný střed těla, protože nést třeba 350 kg na zádech není zrovna sranda. V poslední době mě také začaly bavit kufry. To, co nemám moc rád, jsou zdvihy čehokoliv nad hlavu, protože tlakově jsem extrémně slabý. Je to ta nejhorší věc, která mě může na závodech potkat. Takže taková kláda a soukolí jsou pro mě vyložené zlo.
 
Máš nějaký velký zážitek, či příhodu ze strongmanských soutěží? Například něco, nad čím se doteď nevěřícně pozastavuješ, ať už z toho pozitivního, nebo negativního hlediska?
 
Nejzajímavější zážitek byl ten, když jsem byl v Polsku jako redaktor natáčet soutěž, na které startoval Honza Šalata. Byla to nějaká soutěž v rámci celoevropského poháru. Startoval tam mimo jiné také Žydrūnas Savickas, což je strongmanská legenda a fenomén, takže jsem byl strašně zvědavý, jak bude působit naživo. Musím říct, že mě rozhodně nezklamal, ačkoliv to chvílemi vypadalo, že tam snad usne. Třeba jeho rozcvička vypadala tak, že si jedenkrát zvedl každý kus náčiní, které se tam válelo, a tím to haslo. Všichni ostatní byli z těch závodů úplně hotoví a on si seděl ve stanu, div že nespal, pak jenom vstal, líně přišel k disciplíně a jakmile rozhodčí odstartoval, tak to byl takový fofr, že jsi to neviděl. Pak se kouknul do tabulek, zjistil, že je první a šel si zase líně sednout do stanu. (smích)
 
Ale obecně jakékoliv mimořádné silové výkony jsou naživo úžasný zážitek a člověk nemusí ani jezdit do zahraničí. Stačí se podívat na ty nejtěžší soutěže strongmanů u nás, jako je Teplický Strongman, nebo Strongmen´s Games Aš. Mrkni se na výkony Honzy Šalaty, Lukáše Svobody, Čestmíra Šímy, Pepy Mazače, Braňa Goliera a dalších. Vidět čisté tlaky s 85kg jednoručkou, 370 kg mrtvý tah, nebo zdvih 160kg soukolí, to je prostě fantazie.
 
Kde se vzal ten nápad, že začneš trénovat lidi?
 
Jednak jsem se tím chtěl částečně živit a také mě ta práce jako taková velmi lákala. Občas totiž za mnou lidi ve fitku chodili pro radu, tak mě napadlo, zda by nebylo možné se tím živit a pokud ano, co pro to musím udělat. Takže jsem si udělal trenérský kurz. Nakonec jsem jako osobní trenér ve fitku působil docela dlouho dobu. Ta trenéřina je pestrá, protože máš různé typy lidí, přístupů a požadavků, takže pokaždé tě někdo může s něčím překvapit a ty musíš vymýšlet, jak s těmi lidmi pracovat a jakým způsobem. Kdysi jsem trénoval jednu dvojici chlapíků (podnikatelů) a oba chtěli trénovat spolu, takže ukoučovat je na tom tréninku bylo šílené. Byli to totiž takoví vtipálci a občas jsem si nepřipadal jako osobní trenér, ale spíše jako člověk, který má uhlídat mateřskou školku. (smích)
 
Takže Tě ta trenéřina naučí i pracovat s lidmi.
 
Přesně tak. To trénování mě baví, ale jak jsem začal dělat u Ronnie.cz na plný úvazek, tak už na to moc času nezbývá. Přesto se ještě občas snažím trénovat, když mě o to někdo požádá a vidím u něj znaky seriózního přístupu k tréninku.
 
Jedna pikantní otázka pro Tebe jako trenéra. V dnešní době se každému začátečníkovi, který přijde poprvé do posilovny, s oblibou doporučuje, ať si najme trenéra. Řekněme si ale upřímně, mezi tyto začátečníky se řadí plno studentů, kteří na trenéra nemají a jsou rádi, že si vůbec najdou peníze na permanentku. Co bys takovým lidem doporučil, aby v první řadě udělali?
 
Rozhodně si nastudovat základní informace a pokusit se sehnat zkušenějšího sparing partnera. V samotném tréninku jsou to pak dvě důležité věci: naučit se správnou techniku cviků a přistupovat k tréninku systematicky. To jsou věci, na které jednoduše u začátečníků nenarazíš. Například ve fitku, ve kterém cvičím již třináct let, jsou lidé, kteří trénují opravdu roky (třeba i deset let), a přesto stále neumí techniku základních cviků. To je prostě katastrofa, když člověk trénuje deset let a od začátku cvičí špatně. Myslím si, že dneska těch zdrojů, ze kterých by mohl člověk čerpat, jsou obrovská množství, takže je vhodné se jimi určitým způsobem prokousat a snažit se "vyzobat" ty důležité základy. Je samozřejmé, že začátečník netuší, co je právě to správné, ale měl by se aspoň pokusit vytřídit důležité a nedůležité informace.
 
V počátku cvičení je opravdu vhodné, aby se člověk soustředil na ty jednoduché základy. Kolikrát vidíš člověka, který evidentně začíná, nemá na sobě žádné svaly a vidíš ho trénovat nějaké šílené tréninkové metody (supersérie, vynucená opakování, šílené kombinace cviků apod.) místo toho, aby absolvoval trénink o pěti základních cvicích a k tomu třeba dva až tři cviky doplňkové. Pak to člověk má jednodušší a snáze se tak naučí techniku základních cviků. Takto by měl začátečník minimálně rok trénovat a neměl by zkoušet každý trénink jinou tréninkovou metodu, tréninkový plán a všechno, o čem se všude možně dočte.
 
Vím, že nejsi zastáncem splitů, ve kterých člověk procvičí partii jednou za týden. Co tedy považuješ pro kondičního cvičence za ideální tréninkové schéma, když vezmeme v potaz, že se dotyčný snaží o úspěšnou objemovou fázi a nemá žádnou jinou sportovní aktivitu?
 
Doporučil bych, pokud dotyčný cvičí frekventovaně, stáhnut trénink na tři, maximálně čtyři tréninky v týdnu. Často vídám, například na diskuzních fórech, tréninkové plány kluků, kteří trénují pětkrát, někdy klidně i šestkrát v týdnu. To je nesmysl. Ať už to člověk zregeneruje nebo ne, je problém takový trénink kaloricky utáhnout. Na kondici možná super, ale pokud se snažím přibrat, tak je určitě vhodné stáhnout trénink frekvenčně na třikrát až čtyřikrát za týden. To je první věc. Dále je to samozřejmě trénink základních cviků a zvyšování síly. Také se naučit pracovat s objemem a intenzitou tréninků. To znamená, že pokud člověk cvičí ve velkém objemu sérií, nemůže mít zároveň maximální intenzitu. Co se také osvědčilo, například i na mých klientech, je procvičení partie dvakrát za týden, a to ve třech, nebo ve čtyřech tréninkových dnech. To v praxi znamená, trénovat střídavě vrch a spodek těla (trénink čtyřikrát do týdne), anebo jednou týdně vrch, jednou týdně spodek a jednou týdně celé tělo (trénink třikrát do týdne). Já sám osobně trénuji čtyřikrát týdně systémem dvakrát vrch a dvakrát spodek těla. Je to tréninkové schéma, které se mi osvědčilo nejlépe a dá se říct, že i na kondičního cvičence zabírá nejvíce, protože se takový trénink dá vcelku dobře zregenerovat a kaloricky pokrýt.
 
Nyní opět ke strongmanům. Představme si čistě hypoteticky, že jsem jedinec, který má, dejme tomu, pětiletou zkušenost s činkami a rád by se vydal cestou strongmana. Co bych měl ve svém tréninku změnit a co nového zařadit?
 
Pokud se budeme bavit pouze o tréninku ve fitku, tak je potřeba dělat tři základní věci. Zaprvé zařadit tlakové cviky vestoje, to znamená přemístění a výrazový tlak, nebo striktní tlak, či tlaky s jednoručkami vestoje. Jednoduše cokoliv tlakového, ale hlavně vestoje, protože tlakovat vsedě s oporou zad a tlakovat vestoje jsou diametrálně odlišné cviky, jelikož v tom druhém případě je stabilizace středu těla jiná a o koordinaci ani nemluvě. Zadruhé pokud člověk doposud necvičil mrtvé tahy, tak stoprocentně musí začít, protože bez toho nevidím reálnou šanci absolvovat některé disciplíny. Ten silový základ nohou a zad tam jednoduše musí být. Jak by pak člověk mohl jít například se 150kg kufry, když je ani neodlepí od země, že? Zatřetí je to rozhodně dřep. Ačkoliv dřep jako takový v soutěžních disciplínách není, tak ta síla nohou, které musí nést horní polovinu těla, je důležitá. Hodně se mi osvědčilo právě zvyšování sílu na dřepu, protože mi pak pomáhá na všech disciplínách. Já už v podstatě ani nedělám na nohy jiné cviky než dřep. Občas si dám nějaký doplňkový cvik, ale jsem schopný udělat trénink nohou jenom o dřepu. Také bych ještě doporučil zlepšovat silovou vytrvalost - například zvednout patnáctkrát nějakou vyšší váhu, protože to je zhruba ta časová délka soutěžní disciplíny. 
 
Když se budeme bavit o disciplínách, tak jednoznačně začít opatrně. Například i já (jako člověk, který trénuje několik let disciplíny) po každém strongmanském tréninku, který absolvuji po delší tréninkové pauze, si připadám, jak kdyby mě srazil náklaďák. Je potřeba spíše trénovat správně technicky, protože jakmile se to snaží člověk urvat jenom silou, tak je to ta nejlepší cesta, jak se zranit. Cílem strongmanského tréninku totiž není odrovnání vzpřimovačů, nebo bicepsů, aby si pak nemohl tři týdny natáhnout ruku. Také je vhodné najít si člověka, který má se strongmany zkušenosti a může mě tak naučit správnou techniku, protože tímto způsobem ušetřím spoustu času, který bych jinak strávil nad hledáním a učením té správné techniky.
 
Máš jako trenér zkušenosti s ženským osazenstvem posiloven?
 
Mám a musím říct, že častokrát byly, alespoň co se týče tréninku (nemluvím teď o výživě) disciplinovanější než chlapi. Kdysi jsem trénoval jednu slečnu a u ní nastala právě ta zábava z toho pohledu psychologického přístupu ke klientovi. Ona se totiž tak trochu činek bála, protože si myslela, že jí z nich hned narostou svaly. Tak jsem jí na začátku vysvětlil, že tak jednoduché to zrovna není a rozhodně se bát nemusí. Dá se říct, že mi uvěřila, ale stále odmítala cvičit s těžšími jednoručkami, nebo zařazovat dřepy, protože je prý cvičí hlavně chlapi. Když jsem jí ale nadhodil, že po těch dřepech bude mít pevnější zadek a hezčí stehna, tak nakonec svolila, že to teda zkusí. Po třech měsících se to dostalo do takové fáze, že když se v tréninku neobjevily dřepy, tak se hned se zklamaným výrazem ptala: „A to dneska dřepovat nebudeme?“ (smích) Ten dřep se stal nakonec jejím nejoblíbenějším cvikem. Když viděla tu změnu, tak se přestala ostýchat zvedat i ty těžší jednoručky, protože už věřila tomu, že se to na postavě projeví tím způsobem, že se zpevní. Oba totiž dobře víme, že aby ženě narostly svaly, tak to určitě není jen o tom, že si párkrát zvedne těžší činku. V tomto ohledu mohou být tedy ženy klidné a určitě by se neměly bát posilování.
 
Nyní zabrousíme do osobnější sféry. Jaká je tvá životní filozofie? Čeho by si ve svém životě chtěl dosáhnout?
 
V poslední době zjišťuji, že je nejdůležitější udržet všechno v určité rovnováze a nejít slepě jen jedním směrem s klapkami na očích. To znamená: mít práci, která tě uživí, mít něco, co tě v životě baví (například ten sport) a mít nějaké příjemné zázemí v podobě rodiny a přátel. A tohle všechno udržet v harmonickém vztahu. Jakmile se totiž slepě zaměříš jen na jednu stránku, tak automaticky začnou strádat ty ostatní. Já osobně se v tom sportu snažím dosáhnout nějaké dobré výkonnostní úrovně, ale zároveň nemám ty klapky na očích, abych mohl také vnímat ten běžný život okolo.
 
Takže ani moc jing, ani moc jang? (smích)
 
Asi tak. (smích)
 
Kdybychom se mohli vrátit v čase, udělal bys ve svém životě něco jinak, například změnil některá svá rozhodnutí?
 
No… asi bych se při studiu méně flákal. Vtipná věc je, že jsem studoval němčinu 13 let a dnes umím maximálně "Guten Tag", "Auf Wiedersehen", a k tomu všemu mám bohatou slovní zásobu nepoužitelných slovíček.
 
Takže znáš hlavně taková ta slovíčka, jako je například podrážka atd.? (smích)
 
Přesně. Například doteď vím, že das Fachwerkhaus je v překladu hrázděný dům. Taky si pamatuji, jak se řekne třeba kopí apod. (smích) Teď vážně. Možná bych těm důležitým věcem věnoval více pozornosti (například právě tomu studiu). Co se týče sportovní stránky, tak bych své tréninkové začátky překopal kompletně od základů, protože kdybys jmenoval jakoukoliv začátečnickou chybu, tak věřím tomu, že bych ji ve své tréninkové historii našel. Z těch zásadních rozhodnutí bych ale asi nic nezměnil, možná bych se více studoval věci, které mě dnes nejvíce zajímají.
 
Chtěl bys závěrem rozhovoru něco vzkázat?
 
Určitě bych chtěl poděkovat firmě Reflexnutrition (Foractiv) za podporu a také všem, kteří čtou mé články a dávají mi zpětnou vazbu. A samozřejmě všem lidem, kteří jsou mi blízcí a kteří mě podporují.



Napište nám
Doporučte nás
FastCentrik – shop, internetový obchod, B2B, B2C

ForActiv.cz s.r.o., Plotní 75, 602 00 Brno, tel. +420 734 443 791, e-mail: info@foractiv.cz
© 2012 ForActiv.cz s.r.o, Grafika: MIDASWEB.eu


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
JavaScript musí být povolen